Německý týdeník Die Zeit 2. srpna 1985 uveřejnil: "Docukření a pančování je staré jako víno samo. Ale to, na co přišli v Burgenlandu, je obzvláště odvážné a neuvěřitelné: víno obohacené toxickou nemrznoucí směsí." Trio autorů napsalo dlouhé pojednání na téma "Skandál s vínem v Rakousku" pod názvem "Saure Trauben, süße Sünden,“ Kyselé hrozny, sladké hříchy.
Zachyceno pět milionů litrů
Krátký výňatek z příběhu: "V mnoha evropských zemích zdravotnické organizace naléhavě varovaly před konzumací rakouských vín; v Japonsku a Spojených státech byl prodej a podávání rakouských a kontaminovaných německých vín obecně zakázán. Ve Spolkové republice obchodníci rychle vyřadili ze svého sortimentu všechna vína ze sousední země, která byla podezřelá z tohoto zločinu; úřady zabavily přibližně pět milionů litrů."
Dokonce i New York Times uveřejnil tento skandál na titulní stráně. Machinace některých pochybných pěstitelů vedla k největší krizi rakouského vinařského průmyslu. A nakonec také k pozdějšímu celosvětovému úspěchu rakouského vína. Abychom lépe porozuměli složitosti tohoto zločineckého husarského kousku, musíme se trochu vrátit.
Historický flashback
Bezprostředně po skončení války raketově stoupl zájem Rakušanů o studium na místních vinařských školách. Poptávka po pěstování a nákupu velkého množství odrůd dosáhla výsledně požadovaného objemu hroznů. Půda byla sycená umělými hnojivy, aby bylo možné z vinic dosáhnout maximálního výnosu. V roce 1954 činil objem sklizně 1,6 milionu hektolitrů, což bylo dvakrát více než v předchozím roce. Důsledkem nadměrné nabídky byl pokles cen. Rok 1964 přinesl Rakousku monstrózní sklizeň 2,8 milionu hektolitrů, v roce 1970 dokonce 3 miliony, o třetinu víc, než byla spotřeba.
Přívlastková vína, požehnání a kletba současně
Dnes se to může zdát zvláštní, ale ušlechtilá sladká vína v té době neměla žádný význam. Ve vinařském zákoně z roku 1961 byla „vína podle sklizně“ implementována jako kategorie, ale pravděpodobně nebyla dále definována. Když byly na podzim roku 1963 vinice v okolí Seewinkelu prakticky přes noc napadeny masivní botrytickou plísní, nemluvilo se o ušlechtilé plísni, ale o velkém skandálu. O několik týdnů později byly sklepy plné sladkých hroznů od pozdních sběrů až po výběr z cibéb.
Trh se sladkým vínem v Rakousku v podstatě neexistoval, ale za relativně nízké ceny celou produkci rychle skoupili němečtí sousedé. Tak objevil Burgenland sladké víno jako lukrativní vývozní artikl. Ve dvouletých intervalech od roku 1967 do roku 1973 bylo vyrobeno velké množství sladkých vín. Většina z nich ani nebyla lahvována, ale vozila se do Německa v cisternách.
20 milionů litrů sladkého vína
Ve vinařském zákoně z roku 1971 už byla klasifikace podle zbytkového cukru a současně zákon zavedl povinnost vést písemné záznamy o sklizni. Přívlastková vína nabyla velkého ekonomického významu. Zatímco v Burgenlandu se jich v roce 1969 vyprodukovalo 5 milionů litrů, v roce 1977 už 20 milionů litrů. Odpovědné orgány si však již postupně byly vědomy rizika pančování vína, proto byl v roce 1978 zaveden na centrálních sběrných místech systém kontrol hroznů.
Trik s tenisovým míčem
Nadšení pro tyto kontroly však bylo u některých "producentů" jakož i u některých vedoucích úředníků ministerstva zemědělství omezené. Někteří mluvili o zbytečném obtěžování, jiní považovali organizační možnosti za nadužívané. V Seewinkelu připravovali někteří hmatatelný odpor. Černé ovce se okamžitě uchýlily k novým prostředkům - opakovaným použitím stejných hroznů, aby se dosáhlo maximálních objemových kreditů. Inspektoři proto v případě podezřelých zákazníků ukrývali pod hrozny tenisový míček. Byla vyzkoušena každá myslitelná možnost, někteří mazaní lidé měli navršený zelený biologický materiál v odečítacím vozíku pod horní vrstvou zralých hroznů, jiní se snažili manipulovat s výsledky s cukrovou vodou, kterou nalili přes hrozny.
Obchod s papírem namísto s vínem
Pokud byla sklizeň, kontrola hroznů a vykazování množství úspěšné, vinař obdržel úřední potvrzení pro odpovídající jakostní víno, ve kterém byl zaznamenán producent, odrůda a množství. Tento dokument byl povinný pro vývoz vín, ale nikoli pro obchodování na domácím trhu. Při prodeji do zahraničí se nezměnilo jen víno, ale také papíry. Pokud však bylo na základě potvrzení celkového množství dodáno několik kusů, mělo by se u jednotlivých dokladů provést odpisové řízení. V praxi to však bylo nekontrolovatelné a papír z prodeje tuzemským zákazníkům byl často zadržován. Tyto "nadbytečné“ doklady se obchodovaly samy, protože sloužily jako krytí pro vývoz "predikátních vín," která však rostla spíše pod schody do sklepa než na vinici.
Přes rostoucí vývozy do Německa výnosy klesly, neboť pro německé dovozce je nízká cena na prvním místě dodnes. Recepty, pomocí nichž bylo možné zvýšit obsah cukru a předstírat tak vyšší hodnoty extraktu, aby byly oklamány kontrolní orgány, šly z ruky do ruky.
Pečeť
Za účelem zajištění základní kvality vína pro veřejnost byla roku 1973 zavedena rakouská vinařská pečeť, která se původně - na dobrovolném základě - stala od roku 1976 pro vývoz jakostních vín závaznou stejně tak jako povinné a přísné ochutnávky vín. Sklepní inspektor popsal tehdejší postup následovně: "Pokud je víno odmítnuto, je žadatel informován. Ten poté žádost okamžitě zruší a neprovádí se analytické zkoumání dotyčného vína. Víno se zpravidla po krátké době opět mírně upraví, aby překonalo tuto smyslovou překážku. Kancelář pečetí nemůže zkontrolovat, zda již bylo víno odmítnuto, nejsou k dispozici žádné analýzy."
Inspektorům již bylo jasné, že se něco děje, ale neměli k odhalení vhodné postupy. Kromě falšování vína a výroby umělého vína se úřady musely vypořádat s dalším závažným problémem, tím byl černý prodej na poli gastronomie.
Začátek zúčtování
Co muselo přijít: Krátce před Vánoci, 21. prosince 1984 přinesla nejmenovaná osoba do výzkumné laboratoře Zemědělského a chemického federálního institutu ve Vídni zakalenou lahev vína, která obsahovala jednu ze zakázaných látek pro padělání vín.
28. ledna 1985 za pomocí použití metod plynové chromatografie a hmotnostní spektrometrie se ukázalo, že 22 % roztoku v zolovnatělé lahvi je diethylenglykol (DEG). Bylo rozhodnuto tento objev zpočátku co nejvíce utajit, aby bylo možné po případných padělatelích dále nepozorovaně pátrat. Nejprve bylo nutné prokázat, že tato látka byla skutečně používána jako padělatelské činidlo, které výrazně zvyšovalo extrakt rakouských vín.
Nemrznoucí kapalina pro automobily
Bandion shrnul svá zjištění ve spisu "Důkaz detekce látek zvyšujících extrakt ve víně," který odborníci vrátili ke kontrole, protože chemici věřili, že obsahuje metodologické vady. Nezdálo se jim ani, že by bylo možné "vytvořit předmět vědecké práce" pomocí neznámého činidla, které by podle svého chemického složení mohlo být identifikováno jako nemrznoucí kapalina pro automobily.
Dietylenglykol je látka obecně jedovatá, ale v omezených dávkách je součástí některých léků, zubních past a dokonce i potravin. Vzhledem k tomu, že výslednému produktu dává komplexnější a nasládlejší chuť, bývá srovnáván s glycerinem. Dávky diethylenglykolu nalezené v rakouských vínech nebyly smrtelné. Kdosi spočítal, že ke smrtelné otravě by se muselo po dobu dvou týdnů vypít denně 28 lahví tohoto vína. Nicméně tato člověku neškodná dávka rakouskému vínu otrávit pověst stačila.
Federální vinařský inspektorát začal pracovat a zaměřil se na vinařství, která byla dlouho podezřelá z falšování vína. Cílené kontroly začaly na začátku dubna 1985. Diethylenglykol byl detekován u 34 ze 38 vzorků odebraných při první kontrolované operaci v Apetlonu a podobný závěr byl konstatován ve druhém vinařství, tentokrát v Podersdorfu.
Média mluvila o "jedovatém víně"
Dne 24. dubna 1985 ministerstvo zemědělství uvedlo důvod stížnosti a rovněž uvedlo jména obviněných výrobců. Toto výbušné téma zpočátku zaplavilo vinařskou veřejnost a hovořilo se o "skandálu s vínem v Burgenlandu,“ brzy také o "nemrznoucím víně" a poté o "jedovatém víně." V tomto okamžiku byl detekční limit pro DEG ještě stále 200 miligramů na litr, proto mnoho vín stále konrolou prošlo. Vinaři varovaní při detekci začali do vína přidávat DEG již ve vinařství, takže spolehlivě klesli pod tuto hodnotu. V důsledku toho se celkové množství kontaminovaného vína enormně zvýšilo: do července 1985 již chemici vyvinuli testovací metodu, která spolehlivě detekovala množství už 5 miligramů. Přehlídka skončila, žádný únik nebyl možný.
Svátek pro média
V Německu vypukla bouře, která z regálů doslova vymetla rakouské víno. Zainteresovaný rakouský televizní divák mohl vidět, jak z německých regálů nejen supermarketů byla vyklizena tato "jedovatá vína." Byl nařízen zákaz prodeje. Už 12. července upozorňoval velkými písmeny titulek v Bildu: "Víno s ochranou před mrazem k babičiným narozeninám - 11 otrávených." O nic lepší to nebylo v Rakousku, nejprve Kronen Zeitung 20. července: "Pančovací skandál se šíří - smrtící ledové víno v Grazu!" Kurier z 24. července odpověděl: "Němec zemřel na otrávené víno!" 26. července se v denících poprvé objevily oficiální seznamy se jmény výrobců a distributorů zdravotně závadných vín pod názvem "Nyní varujeme před těmito víny!"
Mříže pro podvodníky
Skutečná škodlivost se vzhledem k používaným koncentracím sice ukázala jako pohádka, nicméně dopad na veřejnost byl dramatický. Úřady se daly do práce. Státní vyšetřovatel ve Štýrském Hradci, kde se objevilo výše zmíněné ledové víno se 16 gramy DEG, veřejnost neuklidnil, když se podle tisku údajně prokázalo, že i množství 14 gramů na litr je smrtelné. 20. července byl odhalen obchodník s vínem z Golsu, kterému bylo zabaveno toto ledové víno při přepravě ukryté za mřížemi.
Čistírna odpadních vod v Golsu byla mimo rovnováhu
Značný počet lidí včetně prominentních jmen z vinařské scény skončil ve vazbě. 24. července nařídil vyšetřovací soud v Eisenstadtu policii důsledně prohledat sklepy v Golsu i okolní farmy. Hned nato ztratila čistírna odpadních vod v Golsu biologickou rovnováhu a zpozorován byl dokonce i úhyn ryb. Obchodník s vínem z Golsu, v únoru téhož roku zvolený předsedou Burgenlandské vinařské asociace, byl první osobou uvězněnou v důsledku skandálu. Do 30. července se počet podezřelých ve vazbě zvýšil na 20. Včetně manažerů potravinářského a drogístického řetězce z Vídně a Kremsu, kteří zásobovali vinaře velkým množstvím chemikálií, nebo chemiků, kteří vyvinuli návody pro pančování vín.
Světové trhy reagují, soudy jednají
V polovině července přišly zprávy ze Spojených států a Kanady, že i na tyto trhy přišlo víno zkažené DEG. První reakcí bylo stažení všech rakouských vín z oběhu. Mnoho zemí varovalo spotřebitele před jejich nákupem. Řecko zcela zakázalo dovoz rakouských vín, Dánsko zakázalo prodej padesáti odrůd. V Německu úřady zničily 27 milionů litrů rakouského vína a znovu otevřely dva nedávné případy otravy DEG. V žádné z kauz se však neobjevilo spojení s tímto skandálem.
První soudní proces se konal v Korutanech proti hotelierovi, který ještě týdny poté, co se stal skandál známým, nabízel víno vinařství, jehož provozovatelé byli v té době již ve vězení. 17. října byl 24 letý podvodník podmíněně odsouzen na 15 měsíců u okresního soudu v Kremsu. Mírný rozsudek v některých vzbudil naděje.
Jen o měsíc později byl za závažné podvody s asi 200 000 litry pančovaného vína odsouzený obchodník s vínem z Langenlois na dva a půl roku vězení. Rakouské soudy pokračovaly v práci na těchto skandálech i v dalších letech.
35 000 reklamací, škoda 124 milionů šilinků
Mezi dubnem 1985 a červencem 1986 bylo podáno kolem 35 000 reklamací. V řadě soudních sporů byli za závažné obchodní podvody vinařští podvodníci odsouzeni k vězení až na osm let. Částky škod, na nichž byly tyto rozsudky založeny, byly odhadnuty na 124 milionů tehdejších šilinků (přibližně 9 milionů EUR). Mnoho rakouských, ale také německých vinařských společností, které obchodovaly s rakouským vínem, se v důsledku skandálu s vínem dostalo do ekonomických potíží i do úpadku, některé čelily žalobám na náhradu škody.
Role, kterou v této souvislosti hrála politika jako organizující síla, nebyla příliš slavná. Řešení krize lze popsat pouze jako extrémně nemotorné a bylo neustále tlačeno zájmy různých vlivových skupin. Vinařská opozice vůči novému "zákonu o dohledu" byla obrovská. 27. srpna na Ballhausplatz vystoupilo více než 4 000 vinařů. 29. srpna 1985 byla legislativní vyhláška schválena vládní koalicí, ale předtím bylo navrženo 41 změn. Nejpřísnější zákon o víně na světě byl následně rozdělen na proveditelné ihned a později. Celá řada změn byla přijatá v letech 1986, 1988, 1992, 1993, 1994 a konečně hlavní novelou z roku 1995.
Po letech
Aktuální rakouský vinařský zákon pochází z roku 2009 a mimo jiné nejen zakazuje pančování a falšování vína, ale za jeho porušení stanovuje přísné sankce včetně zabavení falšovaného vína. V roce 1986 vznikla společnost Österreich Wein Marketing, která podporuje propagaci, prodej a export rakouského vína. V roce 2003 přišlo první označení Districtus Austriae Controllatus, dnes jich má Rakousko patnáct. Rakousko exportuje 64 milionu litrů vína, z toho téměř polovinu do Německa. Tedy stejně, kolik ho německé úřady před 35 lety nařídily zničit. Skandál DEG je zapomenut.